Některá přísloví najdeme napříč mnoha jazyky, jiná jsou unikátní. Pokud se nemýlím, v češtině například nenalezneme paralelu anglického přísloví „Pokud něco funguje, neopravujte to“ (v originále „If it works, don’t fix it”).

Na toto přísloví jsem si za posledních cca 18 měsíců vzpomenul nesčetněkrát při práci s novým občanským zákoníkem, zákonem o obchodních korporacích, a s dalšími předpisy, které k 1. lednu 2014 nahradily celé české civilní právo, tak, jak se vyvinulo za posledních takřka 25 let.

Kolem roku 2000, kdy padlo politické rozhodnutí vytvořit nové civilněprávní kodexy, by asi málokdo soudný tvrdil, že místní soukromé právo funguje – tzn., že lidem svým instrumentáriem umožňuje snižovat nejistotu, které při plánování svých životů a obchodů čelí. V té době právní systém procházel pravděpodobně nejnižším bodem své porevoluční vývojové trajektorie, chaos plynoucí z často nesmyslných zákonných předpisů a jejich nezřídka nerozumného soudního výkladu se zdál nesnesitelným, a nápad vše vyhodit a začít znovu se jevil rozumným a docela atraktivním. Mimo jiné i mně.

Od původního nápadu do jeho realizace ovšem uběhlo cca třináct let, v jejichž průběhu se tuzemské právo dále vyvíjelo zásahy legislativní i soudní moci, a na ně reagující tržní praxí. K 31. prosinci 2013 vykazovalo české civilní právo (alespoň v oblastech, ohledně nichž si mohu dovolit vyslovit úsudek) v důsledku tohoto evolučního procesu historicky takřka luxusní míru právní jistoty. Lidé, věnující se specializovaně jeho jednotlivým podoblastem, byli totiž ve stádiu poznání, v němž člověk „ví, co neví“. V praxi se toto stádium projevovalo tak, že specializovaný advokát mohl svému klientu ohledně relativně uzavřeného okruhu klíčových otázek svého oboru říci, ohledně kolika z nich zná docela spolehlivou odpověď, a ohledně kolika takovou odpověď nezná, přičemž v oborech, které sleduji, počet prvně jmenovaných převyšoval počet těch druhých, leckde již i docela výrazně.

Ve středu 1. ledna 2014 jsme se probudili do světa velmi odlišného – světa, v němž ani specialisté (nebo alespoň ti intelektuálně poctiví mezi nimi) „nevědí, co nevědí“. V praxi se tento svět bude projevovat tak, že ani specializovaný advokát nebude schopen svému klientu předložit uzavřený seznam právních problémů, které by měl při zařizování své obchodní věci či jiné životní situace vzít v úvahu, přičemž ohledně těch otázek, o jejichž existenci již vědět bude, si bude mnohem méně jist odpověďmi. Je tomu tak jednoduše proto, že dokud nejsou zákonné předpisy aplikovány na konkrétní faktické situace vysokými soudními instancemi, jejich skutečný obsah neznáme. A to ani tehdy, jsou-li vyjádřeny slovy tak jasnými, jaká jen lidská řeč nabízí, a doplněny podrobným a výstižným zdůvodněním záměru předkladatele navrhované právní úpravy. Ani jednoho z těchto kritérií nové civilní právo podle mého názoru nesplňuje, přičemž selhání v druhém parametru vytýkám „rekodifikaci“ mnohem více, než nedostatky samotného zákonného textu.

Povahou každého legislativního projektu toho typu, který pod označením „rekodifikace civilního práva“ v Česku minulý týden nabyl účinků, je, že člověku upírá „právo na kontinuitu“ – právo, které José Ortega y Gasset označil za „tak základní, že je samou definicí lidské podstaty“ (viz „Vzpoura davů“, Naše vojsko, 1993, s. 33). Otázkou je, zda výměnou za ztrátu kontinuity přináší rekodifikace jinou adekvátní protihodnotu. Není sporu o tom, že civilní právo účinné k 31.12.2013 stále obsahovalo několik notoricky známých vad a že nové civilní právo (tak, jak se nám nyní ze zákonného textu jeho obsah jeví či rozumně jevit může) snad některé z nich odstraní. Ovšem ohledně toho, zda přínos rekodifikace jako celku je či není adekvátní ztrátě právní jistoty, se v posledním roce a půl vedly často vášnivé, zhusta však věcně legitimní diskuse, a není pochyb o tom, že tyto diskuse budou pokračovat. Nikoli ovšem po několik let, jak by se mohlo zdát např. z vyjádření hlavního autora návrhu nového občanského zákoníku K. Eliáše („Otec právní revoluce“, Týden 51/2013) nebo místopředsedy Nejvyššího soudu R. Fialy („V lednu nenastane kolaps. Začnou se ale vršit problémy“, HN 27.-29.12.2013), ale mnohem spíše po několik desetiletí.

Nepochybuji o tom, že tato země a její ekonomika proces objevování významu nových pravidel přežije. České soudy i česká advokacie jsou dnes bez pochybností erudovanější, než na počátku devadesátých let, kdy započal předchozí evoluční proces, jehož výsledky jsme na Silvestra vyměnili za rekodifikaci. Proces objevování významu nových právních pravidel navíc nebude (alespoň doufejme) probíhat paralelně s procesem masivní majetkové realokace a společenské transformace. Především ale: právní pravidla mají v reálném životě mnohem menší význam, než v představách právníků. Pro představu – mezi lety 1995 a 2011 (tedy v období, jehož podstatná část byla v tuzemsku definována vysokou mírou právní nejistoty) vzrostl nominální per capita HDP takřka 2,5 krát (z cca 148 tis Kč na cca 366 tis Kč – srov. např. http://www.finance.cz/makrodata-eu/hdp/statistiky/vyvoj-hdp/ ). Nevíme (a samozřejmě nikdy vědět nebudeme), o jakou dodatečnou míru potenciálního hospodářského růstu nás právní nejistota připravila. Pokud však někdo má zájem o ekonometrický experiment, nabízí se zjevná příležitost pokusit se o kvantitativní vyjádření dopadů rekodifikace na vývoj HDP v období po 1.1.2014. Pokud bych si musel vsadit, vsadil bych na to, že tento vliv nebude vůbec možno na statisticky významné úrovni zachytit – skutečný výsledek takového výzkumu by mne ale opravdu zajímal. (Pro vyloučení pochybností - výše uvedeným nemá být řečeno, že vadná pravidla civilního práva nemohou způsobit individuální lidské tragédie, pochybuji však, že na agregované bázi mohou způsobit tragédii národní). 

Rekodifikace však nabízí ještě další evidentní příležitost k empirickému výzkumu, a myslím, že ekonometricky méně komplikovanou. Dle informací, které mi dne 18.12.2013 poskytl Český statistický úřad, se velikost českého právního trhu (vyjádřená v ročních tržbách ve sledované kategorii „NACE 69.10 – Právní činnosti“) pohybovala v letech 2008 až 2011 mezi 28,4 a 29,6 miliardami korun ročně, s kolísavým trendem (časová řada vypadá takto: 2008 – 28,93 mld Kč; 2009 – 29,06 mld Kč; 2010 – 28,46 mld Kč a 2011 – 29,62 mld Kč). Jak známo, člověk nemá dělat žádné předpovědi, a už vůbec ne ohledně budoucnosti, dnes ale učiním z tohoto pravidla arguendo výjimku. Odhaduji, že počínaje rokem 2013 bude velikost českého právního trhu (vyjádřená v ročních tržbách) po několik dalších let setrvale růst, a to bez ohledu na vývoj HDP či jiné trendy, s tím, že v prvních několika letech bych očekával roční přírůstky v řádu desítek procent. Za poslední rok a půl práce s rekodifikačními právními předpisy jsem totiž dospěl pouze k jednomu pevnému závěru, a to, že z nahrazení platného práva právem novým bude mít zcela nepochybný prospěch jen jedna společenská skupina - totiž poskytovatelé právních služeb. Nejen proto, že rekodifikace bez pochyb zvyšuje poptávku po jejích službách (která v recesi dosti utrpěla), ale také proto, že po mnoha letech budou opět legitimní odpovědí na klientův dotaz slova: „My to prostě nevíme, pane inženýre.“

Jelikož i já k této profesi patřím, přestal jsem si na samém konci roku 2013 dělat starosti a naučil se mít rád nový občanský zákoník. Zejména s přihlédnutím k tomu, že hlavní autoři legislativních předloh, kteří se právním poradenstvím také živí, si starosti evidentně nedělají.