HN: Jste uznávaným odborníkem na insolvenční právo, pracujete v renomované advokátní kanceláři, jaká je tedy vaše motivace stát se děkanem pražské právnické fakulty?

Je mi líto, že se v Praze nedají studovat práva přijatelným způsobem. Docela dobře se tu zřejmě dá studovat třeba medicína, architektura, matematika, film, tak nerozumím tomu, proč by se tu i práva nemohla studovat na evropském standardu. Současná pražská právnická fakulta není dobrá, o tom není sporu.

HN: Mohl byste vysvětlit proč podle vás pražská práva nejsou kvalitní?

V mezinárodních univerzitních žebříčcích třeba matematicko-fyzikální nebo filozofickou fakultu najdete, právnickou nikoliv. Je to o tom, jací lidé jakým způsobem tam učí, a jakým způsobem je škola řízena. Právo je navíc z hlediska vybavení pro výuku velmi "levná" disciplína. Nepotřebujete drahé lasery, ani mrtvá těla v chladicích boxech, ale stačí vám tužka a předplatné dobré databáze. Takže nízká kvalita práv se nedá svalit na to, že nemáme "hardware". To, co nám chybí je "software", který by obstál.

HN: Ve vašem volebním programu píšete, že byste chtěl, aby studenti během studia nechodili na praxe, ale zůstávali po celou dobu ve škole. Jak je k tomu chcete motivovat?

Představte si, jak probíhá přijímání absolventů na právním trhu v Londýně nebo v New Yorku. Kdyby tam kdokoliv přišel s tím, že místo studia na Harvardu nebo Oxfordu chodil na brigády, tak by se na něj dívali jako na blázna a ptali by se ho, proč na ten pohovor vůbec přišel. Problém je v tom, že na rozdíl od Harvardu nebo Oxfordu chozením do školy v Praze použitelné právní vzdělání nezískáte a uchazeči o práci se snaží nasbírat zkušenosti alespoň praxí. (Odhlížím teď pro zjednodušení od finančních motivací, ty mohou být samozřejmě v některých případech významné a nechci je vůbec bagatelizovat). Studenty i firmy by k upuštění od praxí během studia motivovalo přesvědčení, že škola poskytuje právní vzdělání, které má přidanou hodnotou, a které je k získání dobré práce nezbytné. Takže lidé, kteří budou místo do školy chodit na brigádu, budou mít silnou komparativní nevýhodu oproti těm, kteří si ve škole četli zadané články, soudní případy, a chodili o nich diskutovat na přednášky.

HN: Co se tedy studenti na právnické fakultě nenaučí?

Ze školy by si studenti práva ideálně měli odnést tři věci – základ je schopnost kriticky přemýšlet o tom, jak funguje právo ve společnosti, poté znalost „řemeslné“ práce jako je vyhledávání pramenů, jejich analýza a zpracování a až na třetím místě je znalost konkrétních právních pravidel.

Současný styl výuky je, podle toho, co od studentů slyším, příliš zaměřen na to třetí. Přitom právě konkrétní znalost právních pravidel je nejnáchylnější k zastarávání.

Naproti tomu ty "řemeslné" metody jsou vlastně pořád stejné. Sice podléhají vývoji technologií, ale je to pořád interpretace právních pravidel na nějaké společenské situace.

A lidské chování a konflikty, které při něm vznikají (o nichž je celé právo), jsou v podstatě neměnné.

HN: Přestat si na studentech cenit praxi. To je úplně opačný názor než zastává většina zaměstnavatelů v Česku. Platí tento váš názor pouze pro obor práv?

Nemám konkrétní informace o tom, jak to chodí v ostatních oborech. Univerzity ale přece nemáme proto, aby dodávaly "kanonenfutter" právní praxi. To, co se studenti práva naučí při brigádách v advokátních kancelářích, by se – ironicky řečeno - poměrně rychle naučil i průměrně cvičený orangutan. To, co se nenaučí už nikdy je vzdělání - kontext oboru, jeho metodologické základy, které jim celý život umožňují dělat predikce toho, jak se lidé asi budou chovat, jak se asi bude vyvíjet společnost, co se asi dá očekávat, že se stane na dalším kroku daného případu či transakce.

HN: Celkový počet studentů navíc hodláte dlouhodobě snížit. Na jakou úroveň? Dnes jich do prvního ročníku nastupuje kolem sedmi set.

Obecně řečeno si myslím, že představa, že se právo, diskursivní a argumentativní obor, může dobře učit v ročníku, který má velikost 700 až 800 lidí, je iluzí. Nejlepší právnické školy mají v ročníku maximálně 150 lidí. Čímž nechci říct, že se fakulta může v období jednoho děkanského období zmenšit na 25 procent, ale myslím, že musí směřovat dolů, někam na polovinu studentů. Ale nedá se o tom mluvit izolovaně od informace o počtu a kvalitě tamních učitelů. A samozřejmě bez informace o financích, jenže takové informace nemám, protože fakulta vůbec nezveřejňuje informace o svém hospodaření. Nevíme proto, kolik škola dostává od státu jako příspěvek na studenty, jaké má další příjmy, jaké má výdaje, ani jaké tyto veličiny vykazují trendy v čase. To je mimochodem i v rámci celé univerzity zcela unikátní.

HN: Dobrá, ale stejně se dá předpokládat, že tím fakulta přijde o peníze. Jaký máte plán na to, aby škole peníze naopak přibyly?

Ve výroční zprávě matematicko-fyzikální fakulty si např. každý může dohledat, že průměrný měsíční plat profesora je tam devadesát pět tisíc korun.

Matfyz je ale zároveň nejlepší fakultou univerzity z hlediska počtu publikací v náročných vědeckých revue. V náročné vědecké produkci na jednoho učitele je o tři řády lepší, než právnická fakulta a výsledkem toho jsou ty platy. Ale práva zaostávají ve vysoce hodnocených vědeckých výstupech v měřítku řádů i za fakultou sociálních věd, fakultou humanitních studií nebo za filozofickou fakultou. Dokonce i za pedagogickou fakultou. Když se podíváte na čísla z RIVu (rejstřík informací o výsledcích ve výzkumu – pozn.red), tak Matfyz dostává za vědu  řádově stovky miliony ročně. Právnická fakulta asi dva miliony za rok.

HN: Takže to je cesta, jak dostat na školu peníze? Kvalitnější věda?

To je cíl. Já nevím, jestli je to se stávajícím sborem možné, ale věřím, že je nějaká naděje. Dosud tady fakulta evidentně selhává. Její jediná silná stránka je publikace článků v lokálních recenzovaných časopisech. Jenže jako člen redakční rady dvou z nich vím, že tam si ze článků nemohou moc vybírat. Nemohou ze sto velmi dobrých velkých článků za rok sedmdesát odmítnout a otisknout jen třicet opravdu skvělých.

HN: V zájmu férovějšího známkování také navrhujete vyměnit ústní zkoušky za písemné. Mohlo by to tedy fungovat tak, že by si zaměstnavatelé mohli mezi studenty vybírat podle známek a ne podle toho, jestli mají diplom nebo ne?

Absolutně. Jedině tak mohou mít známky reálnou vypovídající schopnost. Myslím, že třeba naše personální oddělení se o známky zajímá, ale jen jako o základní filtr. Asi by se pozastavilo nad tím, kdyby absolvent měl v indexu samé trojky. Když tam ale má někdo z pražských práv samé jedničky, tak to o intelektuálních schopnostech toho člověka ještě vůbec nic neříká.

HN: Pohlíží se ještě mezi právníky na absolventy plzeňské fakulty shora?

Myslím, že na konkrétní lidi to tak dramaticky nedoléhá. Spíš ale utrpěla škola jako taková, v očích společnosti se z toho nemůže dostat. Když se o ní píše ve výroční zprávě BIS jako o bezpečnostním riziku pro stát, tak je to něco mimořádného.

HN: Ve vašem programu kritizujete, že i na pražských právech se dějí věci, které by školu mohly poškodit. Pokud uchazeč neuspěje u přijímaček, může se za pětačtyřicet tisíc korun zapsat do kurzů celoživotního vzdělání a pokud tu složí několik zkoušek, může automaticky nastoupit do druhého ročníku.

Přijde mi neuvěřitelné, že si fakulta pochvaluje, kolik tím vydělá peněz. Vnímám to jako dost zásadní problém. Je to jako bychom říkali „Pokud si zaplatíte, nemusíte udělat přijímačky jako ti ostatní a pokud uděláte zkoušky v prvním ročníku, pustíme vás dál do toho studia.“ To mi přijde akademicky neúnosné.

HN: Také říkáte, že byste rád komunikoval se středními školami, v jakém smyslu?

Pokud by pregraduální program směřoval k tomu, co popisuji ve svém programu, tak bude potřeba dát lidem, kteří jsou na gymnáziích a uvažují o tom, že půjdou studovat práva do Prahy s předstihem signál, že je důležité, aby uměli anglicky lépe, než je obvyklý průměr. Celý světový diskurs se vede anglicky a chcete-li dělat duševní práci v západním světě, děláte ji na úplně jiné úrovni, když umíte anglicky, než když anglicky neumíte. Je jedno, jestli budete pracovat v zahraniční kanceláři nebo ve státní správě. Důležité je, že když potřebujete najít kontext toho, čím se zabýváte, můžete si udělat rešerši na mezinárodní úrovni.

HN: Už víte, kdo bude vaším protikandidátem?

Ne.

HN: Děláte si na škole nějakou kampaň? Přece jen tam neučíte a lidé se kandidátů „zvenčí“ tradičně obávají.

Mluvil jsem s řadou studentů, z nichž někteří jsou členy studentské kurie Akademického senátu. Myslím, že před volbami dají dohromady nějaké diskusní fórum, kam pozvou všechny kandidáty. A hledám - zatím neúspěšně - někoho, kdo by byl zevnitř fakulty ochoten zafungovat jako prostředník pro podobnou diskuzi mezi mnou a učitelským sborem. A to se mi zatím extrémně nedaří, každý, koho se zeptám, mi tím či oním způsobem řekne, že ne, a to mi přijde jako signál. Když jsem se bavil s děkanem jiné fakulty, který byl zvolen v minulosti s reformním programem, tak mi říkal, že měl pocit, že v instituci byla ze strany pedagogického sboru extrémně silná poptávka po změně. Že možná polovina lidí, co tam učili, si říkala „tohle není dál možné, musíme to začít dělat jinak“. Což není ten pocit, který mám zatím z právnické fakulty.

HN: Co by bylo to, po čem si řeknou „takhle to dál nejde“?

Kdybych byl rektorem a podíval se na vědecké výsledky "své" právnické fakulty, dělal bych si vážnou starost, jestli chci mít tuto fakultu na své univerzitě, protože tohle je reputační riziko už teď.

 

Rozhovor za HN vedla Julie Daňková.