Z příběhu o císařových nových šatech víme, jak osvěžující je, když někdo pojmenuje evidentní skutečnost, o níž vládne - ze strachu či politické korektnosti - sborové mlčení. V Andersenově pohádce plní tuto očistnou roli dítě. V Hospodářských novinách ji v pondělí 1.2.2010 splnil Stanislav Komárek ve svém textu „Volební právo aneb Evoluční past“ (viz http://hn.ihned.cz/c1-40279160-volebni-pravo-aneb-evolucni-past ).

Předpokládám, že do titulku nevhodně zasáhl editor – Komárek pochopitelně ve svém komentáři nehovoří o tom, že západní civilizaci hrozí smrtelné nebezpečí v důsledku volebního práva jako takového, ale toliko v důsledku volebního práva všeobecného.

V obecné rovině má samozřejmě pravdu, což si nepochybně uvědomují všichni ti, kdo se na sborovém mlčení ohledně tohoto tématu vědomě podílejí. Přesto bych rád polemizoval se dvěma jeho dílčími závěry. Zaprvé s tvrzením, že po šikmé ploše k celoplanetární (spíše však celozápadní) měnové reformě se šineme proto, že „většina voličů je málo majetná, málo vzdělaná a v problematice vedení státu málo orientovaná“. A za druhé s tvrzením, že „jakákoli diskuse o tom, že by právo volit mělo být nějak regulováno, je dnes zcela nemyslitelná“.

Soudím naopak, že seriózní diskuse o regulaci (politicky nekorektněji řečeno o omezení) všeobecného volebního práva je jediným možným způsobem, jak se z evoluční pasti, o níž Komárek píše, ještě můžeme dostat. Nezvolíme-li cestu sebeomezení, budeme omezeni jinými. A to spíše dříve, než později.

Cesta dobrovolného sebeomezení

Problém s tvrzením, že hlavní potíží všeobecného volebního práva je skutečnost, že „většina voličů je málo majetná, málo vzdělaná a v problematice vedení státu málo orientovaná“, lze demonstrovat na ekonomické krizi, v níž se západní svět již druhým rokem potácí. Tuto krizi způsobili mimořádně bohatí, nadprůměrně vzdělaní a v problematice vedení státu (a zejména v problematice zájmového tlaku na něj) velmi dobře orientovaní bílí muži. Měřeno Komárkovými kritérii by každý z nich představoval ideálního voliče a všichni společně ideální elektorát. Proč nás tedy uvrhli do ekonomického průšvihu, jehož fiskální důsledky stále ještě mohou znamenat poslední hřebík do rakve západní civilizace?

Odpovědí není nemajetnost ani nevzdělanost, ale morální hazard, který vyplynul z implicitní vládní garance za jejich finanční instituce, příliš velké a/nebo příliš propojené na to, aby je kterákoli vláda mohla nechat padnout a exitovat z trhu standardním procesem insolvence.

A je to týž morální hazard, který v současném volebním systému způsobuje, že – řečeno Komárkovými slovy – dochází „k etablování vlád, které slibují mnohem větší sociální výdaje, nežli mohou z výnosu daní bez rizika učinit. Zadlužují se a celý tento vývoj v západním světě nepochybně skončí celoplanetární měnovou reformou po zhroucení finančního systému“.

Tento morální hazard plyne z toho, že volič, který do systému veřejných financí platí desítky či stovky tisíc měnových jednotek ročně a prakticky z něj nečerpá, disponuje u voleb stejným hlasem jako volič, který do systému nepřispívá ničím a čerpá z něj desítky či stovky tisíc měnových jednotek ročně. Perverznost takového uspořádání je evidentní. Kdybyste nápad na takový design volebního práva přednesli Washingtonovi, Jeffersonovi nebo Madisonovi, viděli by ve vás nepochybně šílence stejně tak, jako Andersenovo pohádkové dítě vidělo v císaři naháče.

Nechci tím říci, že všeobecné volební právo by mělo být zrušeno zcela. Jak ostatně ukazuje naše čerstvá historická zkušenost, před katastrofálním rozhodováním lidstvo nezachrání žádné množství majetku ani vzdělání. Pokud ale máme vykročit z jeho evoluční pasti, bude nezbytné vyhradit jej pro agendy, které nevytvářejí tak palčivý morální hazard, jako zdaňovací a jiné fiskální pravomoci.

Cesta k tomuto opatření je ostatně v Ústavě ČR již načrtnuta, jen jaksi obráceně. Podle článku 18 Ústavy se již nyní do každé z komor Parlamentu volí na základě jiného volebního systému. A podle článku 42 nemá Senát pravomoc rozhodovat o rozpočtu. Rozpracováním myšlenek, naznačených v citovaných ustanoveních Ústavy, by bylo možno dospět k uspořádání, vedoucímu z evoluční pasti.

Do komory, mající obecnou, nikoli však fiskální zákonodárnou pravomoc, by se i nadále volilo na základě všeobecného hlasovacího práva. S otázkami, jako zda má být věková hranice trestní odpovědnosti položena na 14tý nebo 15tý rok věku, zda mají mít homosexuální páry právo adoptovat děti, zda má být povolena euthanasie, zda v Brdech postavit radar, a s řadou dalších zásadních problémů uspořádání naší společnosti, nám, obávám se, žádné vzdělání ani majetek stejně mnoho nepomohou. Avšak do komory, mající pravomoc zdaňovat a rozhodovat o veřejných výdajích, by se volilo na základě jednoduchého „bilančního testu“: volit by mohli jen ti, kdo v minulém volebním období odvedli do veřejných rozpočtů na daních a odvodech alespoň tolik, kolik z nich vyčerpali. Tato data jsou veřejné moci snadno k dispozici (odhlédneme-li od nepřímých daní) a kromě toho, pravidelná konfrontace s touto osobní fiskální bilancí by na mnohé voliče mohla zapůsobit minimálně jako jisté zkáznění, když už ne jako motivace do dalšího volebního období.

Cesta externího omezení

Pod cestou externího omezení fiskální nezodpovědnosti, plynoucí ze všeobecného volebního práva, rozumí současný diskurs většinou finanční správu Mezinárodního měnového fondu, o němž se v komentářích v posledním roce již v náznacích píše i u nás. Myslím však, že při zkoumání této druhé cesty je třeba pohlížet dále, a navíc i jiným směrem.

MMF nedostává své peníze od Boha, ale od členských států. Při pohledu na pět největších přispěvatelů a na procentní kvóty, jimiž se podílejí na financování MMF, obchází člověka mráz (USA – 17,09%; Japonsko – 6,12%; Německo – 5,98%; Francie – 4,94%; Velká Británie – 4,94% - viz http://www.imf.org/external/np/sec/memdir/members.htm#3 ). USA se totiž kvapem blíží z role největšího přispěvatele do role kandidáta na pomoc MMF (viz komentář Clivea Crooka v FT: http://www.ft.com/cms/s/0/e538dfd4-0e98-11df-bd79-00144feabdc0.html?nclick_check=1) a zbytek první pětky má svých problémů dost.

Na šestém místě, v současnosti s kvótou pouhých 3,72 % procenta, čeká Čína.

Nevydáme-li se cestou dobrovolného sebeomezení, bude to ona - ať již prostřednictvím k nepoznání změněného Mezinárodního měnového fondu, sídlícího tou dobou v Šanghaji, nebo přímo prostřednictvím svého lokálního protektora - kdo nám přinese omezení zvenku.

Je dobré si na tomto místě připomenout, že čínský model správy veřejných věcí se takovými drobnostmi, jako je volební právo, nezatěžuje. Natožpak, aby vedl únavné diskuse o detailech designu volebního systému.

Nemluvě o tom, že vtipálci jako Komárek nebo Richter mohou v tomto modelu hovořit o štěstí, pokud za své příspěvky do politického diskursu skončí pouze na nucených pracích, a nikoli s kulkou v týle.