Zdá se mi až rouhačským znesvětit památku pana Ivana Medka slovní hříčkou s názvy chlapeckých románů Karla Maye; přesto mi však zvolený titulek přijde pro několik vět nad jeho odchodem případný.
Pana Medka jsem pochopitelně neznal – spíše jen vnímal. Naposledy zřejmě v několika záběrech z první poloviny devadesátých let, zachycených v dokumentu Občan Havel, v nichž pan Medek zcela jasnozřivě charakterizoval nebezpečí, které pro tuto společnost představuje nejmenovaný, dosud bez zábran úřadující ústavní činitel.
K mnoha nekrologům, které přinesly čtvrteční noviny, nemám co faktického dodat.
Přesto se nemohu ubránit nutkání vyslovit jistý pocit. Pocit, že smrtí pana Medka odešel z veřejného prostoru jeden z posledních gentlemanů (jak příznačné, že čeština pro tento výraz nemá vlastní ekvivalent), k nimž mohla má generace „devětaosmdesátníků“ vzhlížet jako ke vzoru (ani pro výraz role model nemáme, myslím, v češtině zcela přiléhavý překlad).
Při pohledu na zástupce generace „osmašedesátníků“ a půlgenerace pod ní, kteří tento prostor v současnosti opanují, se nabízí smutné defilé nýmandů, šašků, grobiánů a narcisů všeho druhu, nemluvě pak o těch devětaosmdesátnících, kteří se do něj vrhli s přesvědčením, že nedostatek charakteru a vzdělání lze snadno nahradit dostatkem drzosti. Po tragické mesalianci, do níž vloni vstoupil Karel Schwarzenberg, nám však s odchodem Ivana Medka zmizela, obávám se, jedna z posledních střelek veřejného mravního kompasu.
Jiří Leschtina (HN, 7.1.2010, s. 2, in fine) má jistě pravdu v tom, že čestí novináři se úmrtím pana Medka dostali do složité situace obce bez "nestora".
Tento problém se však, bohužel, neomezuje na obec novinářskou.
