Těm plakátům nelze pohledem uniknout. Nahradily k nepoznání vyretušovanou tvář paní Zubové na zeleném pozadí, a na oranžovém pozadí ukazují nevyretušované tváře lidí středního a vyššího věku.

V rohu mají drobné logo, které se oproti minulé festivalové sezóně změnilo. Namísto „jistot a prosperity“ nabízí dnes „jistoty a naději“. Již tato změna vybízí k zamyšlení nad významem tohoto posunu. Znamená to, že o prosperitu se programově nejedná? Nebo že ji oranžovým programem zajistit nelze (tedy nikomu jinému, než jeho protagonistům)? A k čemu člověk vlastně potřebuje naději, má-li již jistotu, že?

O trojici hodnot „svoboda, spravedlnost, solidarita“, v němž „svoboda“ stojí na plakátech nově a zcela překvapivě na prvním místě a největším písmem, psal již výstižně Lubomír Lízal (viz http://hn.ihned.cz/c1-37662810-lubomir-lizal-vysoky-trojskok-do-dalky-o-tyci ).

Při míjení oranžových plakátů mne však napadly ještě další otázky, související s tím, co všechno je podle plakátů přece správné:

Je přece správné zastat se slabšího.

Je přece správné chtít úspěch pro všechny.

Je přece správné odmítat korupci.

Je přece správné mít nezávislé soudy.

Je přece správné mít úctu ke starším lidem.

Ta tvrzení jsou tak banální, jak jsou pravdivá - snad s výjimkou toho posledního. Vysokého věku se v Evropě dokáže dožít kdejaká zlomyslná svině, pochopí-li, že je třeba rozhlížet se před vstupem na vozovku.

Čemu bohužel nerozumím je to, jak tato tvrzení souvisejí s lidmi, jejichž zvolení k moci mají zajistit. A to již nemluvím o lidech, kteří se o zvolení pro jistotu neucházejí, mají však na starost výlep plakátů.

Trochu mi to evokuje hypotetickou situaci, v níž se somálští piráti rozhodnou zapracovat na zlepšení své prachšpatné reputace. Jejich kapitán viděl na palubě jedné z unesených lodí na CNN dojemnou reklamu na mezinárodní humanitární organizaci a řekl si, že tudy vede cesta. I najal reklamní agenturu, která řečenou kampaň vytvořila. No a reklamní kreativci, oslněni svou genialitou, vyšvihli krásnou kampaň podle osvědčeného modelu „Červený kříž“. Jen si své nové klienty a jejich produkt předem jaksi neprohlédli.

Zkrátka, deleguje-li velká parlamentní strana formulaci politické vize reklamním copywriterům, je to smutný pohled. Neméně smutný je ovšem pohled na posádku konkurenční modré fregaty, která proměnila politiku v „permanent vacation“, řečeno názvem jednoho z alb Aerosmith. (Proč zakotvila zrovna u toskánských břehů ovšem netuším - Sicílie by přeci byla mnohem stylovější). A na to, jak distingovaný a vlastně jediný šlechtic, kterého máme, nastoupil jako kapitán na palubu nové bárky, která teprve nabírá vítr do plachet, cíp pirátské vlajky prvního důstojníka však ještě čouhá z truhly v podpalubí.

Nevím, ze kterého Foglarova „majstrštyku“ pocházejí jména Losna a Mažňák. Nenapadla mne v souvislosti s původním příběhem, v němž figurují, ale s vtipnou autoreklamou na Radiu 1. V ní se opilý buran koženým jazykem ptá: „To by mě vážně zajímalo, koho volíš – Losnu nebo Mažňáka?“. A civilizovaný střízlivý hlas mu s mírným pobavením odpovídá: „Já, jako každý soudný člověk, volím samozřejmě Radio 1.“

Nemohl by prosím někdo slušný a soudný, kdo se nebojí a nekrade, založit stranu „Radio 1“?

Ale rychle, než se Losna s Mažňákem a ostatními Piráty z Adriatiku domluví, že dalších voleb již netřeba. Nebyl by to sice konec světa, ale dost smutná tečka za tou naší demokratickou dvacetiletkou.