Profesní specializace má nepochybně svá významná pozitiva a v řadě oborů je dnes zcela nezbytná, má-li profese poskytovat odpovídající kvalitu služeb. V určité míře tato úvaha platí i pro výkon veřejné moci, včetně moci soudní. Existují sporné agendy, u nichž by strany sporu jistě ocenily rozhodování vysoce specializovaným odborníkem, spíše než generalistou. Problém spočívá v tom, že soudce si (na rozdíl od advokáta či jiného profesionálního poradce) nevyberete – je Vám soudní soustavou přidělen stranami více méně neovlivnitelným způsobem. Je to tak správně - v minulosti a bohužel i v současnosti fungování tuzemské justice existuje řada odstrašujících příkladů toho, k jakým perverznostem může soudní proces sklouznout, pokud si je některá ze stran sporu schopna "vybrat preferovaného soudce".

Neprávníka to proto může překvapit, ale v této zemi bez ohledu na výše řečené platí, že již při zahájení civilního soudního sporu na první instanci zpravidla zcela přesně víte, který soudce bude spor rozhodovat v poslední instanci, při tzv. dovolání. Je tomu tak proto, že rozvrh práce Nejvyššího soudu je (alespoň v civilních agendách) vybudován na principu přísné specializace, tzn., že jednotlivé senáty Nejvyššího soudu rozhodují spory ze stále týchž právních institutů, lidově řečeno týchž "paragrafů".

Takové řešení umožňuje soudcům Nejvyššího soudu opravdu vysokou míru specializace, z níž by logicky měly profitovat strany sporů. Současně však představuje zjevné korupční riziko (jemuž se justiční systém na jiných soudních stupních snaží bránit přidělováním sporů jednotlivým soudcům / senátům na principu rotace) a navíc vytváří v jednotlivých oblastech civilního práva doslova myšlenkové monopoly, ovládané dvěma či třemi lidmi, představujícími většinu příslušného specializovaného senátu. Tito soudci přitom ve svých funkcích nezřídka setrvávají 30 let či déle – tedy po dobu, blížící se trvání deseti po sobě jdoucích volebních období Poslanecké sněmovny. Rozhodující slovo ohledně konkrétního významu právních pravidel mají přitom ve skutečnosti oni, nikoli Parlament.

Výše uvedené monopoly nejsou stoprocentní – dostane-li se (i přes silnou specializaci) stejná právní otázka na agendu různých senátů Nejvyššího soudu a dospějí-li senáty k rozdílným řešením, musí být otázka postoupena tzv. velkému senátu, tedy pluralitnějšímu rozhodovacímu sboru soudců Nejvyššího soudu. Takový postup je však, právě s ohledem na silnou specializaci jednotlivých senátů, spíše výjimečný.

Je nesporné, že specializace senátů Nejvyššího soudu vedla – přinejmenším v některých případech – v posledních cca 10ti letech k pozorovatelnému zvýšení kvality argumentace v dovolacích rozhodnutích. Stejně tak je ale nesporné, že tento výsledek neplatí napříč všemi senáty. (Logika monopolu funguje z hlediska lidských motivací stejně neúprosně na jak trhu, tak v soudnictví). Problém ovšem spočívá v tom, že zvýšení kvality argumentace je dosaženo za cenu vzniku již zmíněných myšlenkových monopolů. Zatímco za běžné dějinné situace může být tento "trade off" přijatelný, zdá se mi, že po 1. lednu 2014 je spíše neudržitelný. K uvedenému datu nahradil Parlament celé dosavadní civilní právo novými právními předpisy, jejichž význam bude muset být v nadcházejících desetiletích hledán a nalezen v nesčetných soudních sporech, jejichž konečným arbitrem je právě Nejvyšší soud. Ponechat interpretaci právní změny tak epochálního rozsahu myšlenkovým monopolům sestávajícím ze dvou či tří lidí v zemi mi přijde stěží přijatelné. Přínosy myšlenkové plurality by zde zřejmě měly dostat přednost před přínosy přísné specializace, ačkoli náklady plurality jistě nebudou nulové. Celá právní změna má však již tak enormní společenské náklady, že dodatečné náklady na spuštění procesu "learning by doing" odstraněním specializace na Nejvyšším soudu mně osobně přijdou docela přijatelné.

Je přitom třeba zdůraznit, že i po zrušení specializace civilních senátů Nejvyššího soudu (a s ní souvisejícím zrušení rozdělení "civilní strany soudu" na občanskoprávní a obchodněprávní kolegium) by Nejvyšší soud i nadále zůstal specializovanou instancí ve smyslu rozdělení jeho soudců na civilněprávní na straně jedné, a trestněprávní na straně druhé. (Kupříkladu u Ústavního soudu žádná obdobná specializace neexistuje).

V tiskové zprávě ze dne 4.12.2013 zdůvodnil předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa zrušení specializace na tomto soudu následujícími slovy:

"Nejvyšší správní soud se rozhodl vydat cestou univerzality a zrušit spolu s kolegii i dosavadní specializaci jednotlivých senátů ve vymezených agendách. Rozmanitost agend, jejich přibývání a ubývání, společné rysy soudního rozhodování v již specializovaném prostředí správního soudnictví jakožto plnohodnotné větve soudního systému vytváří prostor, který nepotřebuje a zřejmě ani neumožňuje další rozlišování do specializovaných podoblastí.

Zrušení specializace umožní širokou odbornou debatu ve všech agendách napříč celým soudem, zabrání nebezpečnému zakonzervování a ustrnutí judikaturního vývoje, parcelaci práva či neprovázanosti rozhodování mezi jednotlivými agendami. Rolí nejvyšších soudů je nejen sjednocovat, ale také nezastavit se na místě (podobně jako na místě nestojí právo a společnost) a hledat a snad i nacházet nová, lepší řešení."

Rekodifikace českého civilního práva je dobrou příležitostí k tomu, aby se nad stejnými otázkami zamyslel i Nejvyšší soud.

(Tento text vyšel ve zkrácené podobě v LN dne 23. června 2014)