Když J.F. Kennedy před padesáti lety v Sověty obklíčeném Západním Berlíně prohlásil "Ich bin ein Berliner" (link http://www.youtube.com/watch?v=hH6nQhss4Yc), zaujal principiální postoj vůči nesvobodě – stejný, jaký bychom v kauze Martina C. Putny měli dnes zaujmout my všichni. J.F.K. tehdy mluvil na půdě země, která po třiceti letech znovu čelila diktatuře. Na jaře 1933 se na stejném území rozhořely první hranice knih, krátce poté, co byli legislativním a exekutivním zásahem nastupující fašistické moci z německých univerzit vyházeni židovští a další politicky nepohodlní učitelé (Blom, P., In Flammenmeer der Niedertracht, Cicero 5/2013). Celkem se jednalo o 20 procent pedagogického personálu a protesty ostatních pedagogů zůstaly omezené, jelikož, jak píše Philipp Blom, "uvolněná místa nabízela příležitosti kariérního postupu". Kam až tyto kariéry postoupily, viděl v následujících letech celý svět. Jediná německá univerzita, jejíž profesoři před osmdesáti lety poslušně nepochodovali s nevhodnými knihami v rukou k planoucím hranicím, byla univerzita v Marburgu - její profesor Hermann Jacobsohn totiž po propuštění spáchal sebevraždu, což jeho kolegy přimělo alespoň k pasivní resistenci (ditto).
Postup Ing. Zemana ve věci doc. Putny je principiálně z téhož těsta, jako "Gesetz zur Wiederherstellung des Berufbeamtentums" z dubna 1933, na základě něhož byla na německých univerzitách výše popsaná čistka provedena. I Ing. Zeman hodlá – podle všeho, co od minulého pátku z Hradu zaznělo – použít výkonné moci k rozhodování o tom, kdo smí či nesmí zastávat na českých univerzitách funkci profesora, a to na základě výlučně politických kritérií.
Nesením transparentu "Katolické buzny zdraví Bátoru" totiž docent Putna projevil politický postoj, a to odvážný politický postoj. Nezapomínejme, že dr. Ladislav Bátora se v roce 2011, kdy doc. Putna transparent na festivalu Prague Pride nesl, stal ekonomickým poradcem tehdejšího ministra školství Josefa Dobeše a později ředitelem personálního odboru ministerstva školství. Tedy vysokým úředníkem státního úřadu, do jehož resortu Putnův zaměstnavatel spadá. Nezapomínejme, že šlo o téhož dr. Ladislav Bátoru, k jehož propuštění z pozice ekonomického poradce ministra školství vyzval v květnu 2011 Český helsinský výbor, protože jej považoval za "prokazatelně svázaného s českou ultrapravicí, otevřeně se hlásící k ideám netolerance, xenofobie". A nezapomínejme, že šlo o téhož dr. Ladislava Bátoru, který se v dané době angažoval ve fašizující platformě Akce D.O.S.T.
Souhlasím v celku s Oldřichem Řeháčkem, který včera na svém Facebooku napsal, že "je rád, že boj za práva menšin byl svého času veden sny M. L. Kinga, a nikoliv transparentem Baptističtí negři zdraví Ku Klux Klan". I já bych byl raději, kdyby mohl tento post nadepsat např. titulkem "I já mám sen o tom, že tato země bude jednou mít kompetentní ministry školství, kteří nebudou do vysokých funkcí resortu jmenovat xenofobní kreatury typu dr. Ladislava Bátory". Leč nemohu. Docent Putna zvolil taková slova, jaká zvolil, i na ně se vztahuje svoboda projevu podle článku 17 Listiny základních práv a svobod, a i těm, kdo je v politickém diskursu použijí, je zaručena svoboda vědeckého bádání podle článku 15, odstavec 2 Listiny základních práv a svobod.
Názorový server HNDialog najdete také na Facebooku ZDE
Že se akademici při výkonu obou typů svobod pravidelně dostávají do konfliktu s mocí v jejich různých podobách, zejména však s mocí politickou a ekonomickou, plyne jaksi z definice jejich metod a pohledu na svět. To platí zejména ve vědách společenských. Příkladů máme z historie nepřeberně – za přečtení stojí rozhodně např. jejich katalog podaný ve Finkin, M., Post, R., For the Common Good, Principles of American Academic Freedom, Yale University Press, 2009. Je to také hlavní důvod, proč svobodná společnost akademikům svobodu zaručuje. A proč je zcela vyloučeno, aby prezident republiky docenta Putnu profesorem nejmenoval. (Právně-technické argumenty pro týž závěr byly již vyřčeny, nejlépe tak myslím učinil P. Hasenkopf v pondělních LN (Ne že může, on musí, LN 20.5.2013).)
Že Ing. Zeman ke svému útoku na českou akademickou svobodu zvolil právě osmdesáté výročí vyházení židovských profesorů z německých univerzit, je tím druhem ironie, jaký umí zařídit jen historie.
Historie však bohužel umí zařídit také jiná představení – pokud je to těm, kdo je hodlají inscenovat, dovoleno.
Kauza Putna je bezpochyby definičním momentem české polistopadové akademie a záleží jen na nás, zda se necháme definovat tak, jak to Ing. Zeman zkouší.
Tímto jej zdravím.
