Václav Klaus zachází se slovy často nehorázně, jistě však nikoli nepromyšleně. Metá je kolem sebe jako avada kedavry (nebo vlastně spíš jako pukavce), a umím si představit, jak se vždy ráno třese na to, kolikrát ve svodce tisku, kterou mu jeho pochopové nachystají, uvidí zase své jméno.
Myslím, že kultivaci veřejného prostoru v této zemi by docela prospělo, kdyby se každý, kdo se vyjadřuje k veřejným věcem, vyhnul po zbytek Klausova funkčního období komentování jeho slov. Skáčeme mu tím totiž pořád dokola na špek, nic víc. Včera a dnes to v souvislosti s jeho nejapnými poznámkami k soudnímu procesu s Vítem Bártou zase udělali snad všichni profesionální komentátoři, a řada dalších, včetně soudců.
Bude to stejné, jako když hodíte cihlu do rybníka, nebo do rašeliniště. V rybníce hlasitě šplouchne, vystříkne a udělá vlny, které pak ještě dlouho plácají o břehy a čeří hladinu. V rašeliništi cihla tupě plácne, a během chvíle tiše zmizí pod povrchem.
Jsou okamžiky, kdy nejrozumnějším způsobem použití svobody slova je mlčet. Od Václava Klause se něco takového očekávat nedá, když to ale vydržíme my ostatní, bude to ten nejhezčí dárek, jaký si můžeme do toho posledního roku dát.
Tím ovšem neříkám, že se nemáme vyjadřovat ke Klausovým činům. Každé ukradené protokolární pero, každá milost odsouzenému korupčníkovi, každý další den ignorování pravomocného soudního rozhodnutí, každé porušení implicitní ústavní lhůty, každé přijetí sponzorského daru od KGB Holdings, každá ostudná nominace do ústavního soudu, to vše si žurnalizaci zaslouží.
Jako memento velmi smutného konce jednoho docela slibného začátku.
