To CD vypadalo na první pohled podezřele. Nejen benátskými maskami na obalu, ale především tím, kdo se za nimi skrýval.

Jak to může asi dopadnout, říkal jsem si, když se Vivaldiho chopí klávesista Lucie, jejíž repertoár z větší části nemohu poslouchat pro přílišnou blbost, a klasický houslový mistr, mimo žánr proslulý zejména spoluprácí s Jablkoní, jejíž repertoár z větší části nemohu poslouchat pro přílišnou chytrost?

Po několika minutách u náslechového stojanu se sluchátky se mé podezření potvrdilo. To, co Dvořák se Svěceným ze Čtvero ročních období udělali v projektu Vivaldianno, je na výše naznačené hudební škále rozhodně podstatně blíže Lucii, než Jablkoni. Zní to asi tak, jako kdyby Jean Michel Jarre s Mikem Oldfieldem, oba v nejhorší životní formě, vyhráli veřejnou soutěž na hudbu do výtahů na pražském magistrátu. Když jsem pak v pátek večer, skolen chřipkou a zvědav, zda vizuální stopa bude stejně slabá, jako ta zvuková, na ČT 2 shlédl obrazový záznam jejich podniku z muzikálového divadla Hybernia, pocit trapnosti nabyl vrcholu.

Pak jsem si ale položil otázku, zda by v podobném interpretačním záměru mohl někdo jiný dopadnout významně lépe. V dějinách rocku a popu se to odkazy na klasická hudební díla hemží, ale ruku na srdce – co z toho všeho, snad kromě Roll over Beethoven ve verzi od ELO, a přechodu z Hoffmannova sóla k refrénu v Metal Heart od Accept, nezní trapně? Co když za to ti popaři a rockeři prostě nemohou? Co když se velcí mistři ve svých nejchytlavějších peckách dostali tak blízko k hranici toho, co dnes rozumíme popem, že jakákoli další popularizace jejich melodií nemůže dopadnout jinak, než jako odporně ulepená limonáda? Co když je nejznámější opus Rudého abbé navzdory fascinující orchestraci a strhující energii ve skutečnosti barokní popinou, a proto jej také dodnes zná i kdejaký fanoušek Michala Davida (byť třeba jen z vyzváněcích melodií telefonních ústředen)? A záleží na tom vůbec?

Nezáleželo by, pokud by kýčaři prováděli své kejkle s ním za peníze soukromých investorů. Aby nedošlo k omylu: neměl bych nic proti tomu, kdyby ČT 2 vysílala příležitostně dobrý pop – například tedy Vivaldiho v originále. Pořád by podle mého vkusu šlo o přijatelnější vynakládání veřejných zdrojů, než ty hodiny sportovních přenosů, které z nějakého důvodu její dramaturgie považuje za minoritní a veřejné podpory hodný žánr. Proč bych ale měl z koncesních poplatků spolufinancovat distribuci kýče typu Vivaldianno, tomu opravdu nerozumím.

Ledaže tedy šlo o šanci recyklovat materiál, natočený v rámci jiné Dvořákovy zhůvěřilosti, kterou ČT bůhví proč vyprodukovala pod názvem „Expedice Pandurango“, a který se myslím v prostřizích objevil. Pak bych řekl budiž, náklady již byly z části utopeny. Ale i tak bych pořad očekával spíše na ČT 1 ve vysílacím čase, jenž soutěží s nějakým tím Ein Kessel buntes na TV Nova.

Že jsem s tou chřipkou nezůstal radši v ložnici, kde je jen rádio …..

PS:

Při psaní tohohle nazlobeného postu mne v sobotu ráno z rozhlasu (nikoli toho Českého) spravili náladu Květy, Poslední výstřel, Traband a MIDI Lidi z Velké Sedmy (http://www.radio1.cz/velkasedma/). Zároveň mne ale také napadlo, zda by nestálo za to zavést možnost asignovat koncesionářské poplatky těm soukromým médiím, jež jsou ochotna veřejnou službu poskytovat.