Na ministra-odborníka Pecinu jsem se již na tomto blogu obořil za to, že za účelem odstranění jednoho náměstka z líhně ODS byl (spolu se svým prvním náměstkem Komorousem) ochoten obětovat léta namáhavě prosazovaný systém posuzování pravděpodobných dopadů nově navrhovaných legislativních opatření (viz http://blog.ihned.cz/c3-38190570-YRicht_d-vetsi-nez-male-mnozstvi-plukovnika-komorouse-o-mandatu-prozatimni-vlady-a-designu-legislativniho-procesu ).

Pátečním návrhem motivovat politické strany finanční prémií ve výši 10.000,- Kč k tomu, aby do politických funkcí nominovaly ženy, však Pecina a jeho tým v mých očích svůj prohřešek mnohonásobně odčinili (viz LN 20.11.2009 - http://www.lidovky.cz/platit-stranam-za-zeny-v-politice-dl4-/ln_noviny.asp?c=A091120_000018_ln_noviny_sko&klic=234275&mes=091120_0 .

Je totiž možné, že tímto nápadem ukázali celé zemi, jak se vymanit z kleptokratické pasti, do níž ji politické strany 20 let po Listopadu uvrhly. Chce to jen myšlenku zobecnit a rozpracovat.

Kešem a šekem

Ministr vnitra uvažuje jistě správně, když předpokládá, že jediným podnětem, na který naše politické strany (alespoň ty kartelové) ještě reagují, je příležitost přesunout peníze daňových poplatníků z veřejných rozpočtů do jejich pokladen, či do pokladen spřízněných. Jak sám ví, justiční cestou jim v této činnosti zabránit nelze – jak také, když systém trestní justice spolehlivě kontrolují, počínaje státními návladními a konče, budou-li chtít, poslední „četnickou pátračkou“. Možnost dosáhnout změny volbami se při současném volebním systému stává v prostředí silného politického kartelu rovněž pouhou iluzí (viz James de Candole v Respektu 47/2009 http://respekt.ihned.cz/c1-39056560-v-moci-kartelu či v LN 24.10.2009  http://www.lidovky.cz/v-cesku-vladne-silny-politicky-kartel-dxf-/ln_noviny.asp?c=A091024_000074_ln_noviny_sko&klic=233911&mes=091024_0 ). A tak jediným způsobem, jak politické strany přimět ke společensky prospěšné činnosti, je jim za to prostě zaplatit jejich vlastní měnou: kešem, šekem – každopádně penězi.

10 milionů za Politika

Jakmile si tuto skutečnost připustíme, jeví se Pecinův návrh vpravdě geniálním řešením našeho problému – pokud by byl ovšem realizován s dostatečným rozmachem. Platit stranám 10.000 korun za každou ženu v politické funkci? To je přeci příštipkaření. Co takhle zaplatit jim 10 milionů korun za každého Politika (bez ohledu na pohlaví), kterého do politické funkce nominují!

Když říkám „Politika“, nemám pochopitelně na mysli ten typ našich spoluobčanů, který v posledních cca deseti až patnácti letech obývá rozsáhlé části obou komor Parlamentu, a řadu ministerských, hejtmanských, starostovských a já nevím jakých ještě kanceláří. Mám přirozeně na mysli Politiky, za něž bychom se jako občané nemuseli nad stránkami novin či před obrazovkami televizorů červenat studem. Takové, kteří mají skutečné vzdělání a s ním přicházející rozhled, nikoli pouze doklady o něm. Takové, kteří nepovažují rozpočet za peníze, které se zázračně berou jedno odkud a je třeba je s co možná nejvyššími transakčními náklady (taktně řečeno) utratit, ale kteří vědí, že rozpočet (v management speaku budget) jsou peníze, které musíte nejprve za svůj produkt utržit, abyste je mohli dál investovat či utratit. Takové, jejichž životopis by v meritokraticky řízených privátních organizacích (lhostejno, zda provozovaných pro profit či jiný účel) neletěl do koše na papír hned v prvním kole výběru kandidátů. Takové, kterým byste bez obav půjčili do zítřka 10 tisíc korun. Nebo s nimiž byste třeba chtěli jet na dovolenou.

Modifikovaný Pecinův plán

Že takové lidi nelze do politiky nikdy dostat? Jistě že ne, dokud podmínkou pro to je členství v některé z kartelových politických stran a schopnost postoupit v jejích řadách na volitelné místo kandidátky. Představme si ale, že bychom politické strany prostřednictvím modifikovaného Pecinova plánu přeměnili na určitou kombinaci racketeeringových organizací (jimiž již svým způsobem tak jako tak jsou) a špičkových personálních agentur (jimiž tedy rozhodně nejsou). Oněch 10 milionů korun by totiž strany dostaly pouze za kandidáty, kteří nejsou jejich členy a jejichž dosavadní životní dráha skýtá jistou záruku toho, že by se jimi nikdy nebyli ochotni stát.   

Takto upraven by Pecinův plán mohl pro spálenou zemi české veřejné moci udělat něco podobného, co pro spálenou zemi poválečné západní Evropy udělal plán Marshallův.

Jistě, nebylo by to zadarmo. Do Parlamentu potřebujeme 281 zastupitelů. Pak cirka 20 ministrů, 14 hejtmanů, několik desítek starostů velkých měst a radních, rozhodujících v nich o zásadních agendách. A jednoho prezidenta. Bratru nějakých 300 až 400 lidí. Vynásobeno headhunterskou prémií 10.000.000,- Kč za osobu mluvíme o nějakých třech až čtyřech miliardách korun.

Zdá se Vám to hodně? Přijde na to, zda bychom tuto prémii stranám platili za volební období či za rok. A na tom, zda se na věc díváte ze strany nabídky či poptávky.

Pokud jde o stranu poptávky, tedy stranu stran, předpokládám, že rozhodně hovoříme o prémii za rok, jelikož o takovém pakateli za celé volební období by se s námi nikdo z nich vůbec nebavil. Ale za rok, to už by možná při troše sebeomezení stálo za zvážení. Rozhodně tuto částku nelze srovnat se stávajícím obratem kartelu, ale pak – jsou tu ti protivní novináři, a i když česká trestní justice je vošetřená, člověk nikdy neví, s čím kdy zase vyskočí jaký Colombo ze Švýcarska či odkud. A pak ti voliči s tou jejich blbou náladou – člověk objedná a zaplatí za stovky milionů billboardy přes celou zemi, a ještě sklidí posměch.

Pokud jde o stranu nabídky, tedy stranu občanů, nepochybuji o tom, že by šlo o obchod tisíciletí. (A to dokonce, i kdybychom tuto prémii nakonec platili měsíčně, pro začátek vyjednávání bych jim to ale neříkal). Představte si - pokud to ovšem dokážete - že by věci veřejné byly spravovány kompetentně, a navíc lidmi, jejichž reputační kapitál by snad skýtal jistou naději na to, že i poctivě. Jistě, moc korumpuje, ale horší než to je už to přeci být nemůže, a i kdyby se určité procento těchto nových správců zpronevěřilo své reputaci a otevřelo nové penězovody, už jen představa, že by tak snad neučinili všichni, a že by navíc šlo o správce věcně kompetentní, stojí jistě za víc, než za zlomek průtoku stávajících penězovodů. A to nepočítám nepřímé benefity plánu: nezávislou justici, kvalitní veřejné služby pořizované za rozumné ceny, strategickou vizi dalšího rozvoje země a její kompetentní naplňování… Zkrátka vše, co je přeci správné. A co kartel za mnohem vyšší cenu není ochoten (a obávám se ani schopen) dodávat.     

Celkem vzato, řekl bych, že v pátek zveřejněný Pecinův plán stojí za bližší rozpracování a seriózní veřejnou diskusi. Správně použit, mohl by se stát dosud nejlepším příspěvkem k dvacátému výročí Listopadu a solidním základem do dalších dvacetiletí demokratického vývoje této země.