Člověk se může celý život snažit, aby jej lidé měli rádi, a přesto to nemusí vyjít. Snaží-li se ale intenzivně třeba jen několik let, aby jej lidé pokud možno rádi neměli, pravděpodobně to klapne. A pokud pak ještě nechá realitní agenty nafotit svůj byt včetně stejných artefaktů, s nimiž se dal před časem zpodobnit v rozhovoru pro mainstreamové periodikum, nesmí se divit, že lovci senzací si dají dvě a dvě dohromady.

Senzací nemyslím cenu, za kterou je byt v prodeji – Marku Dalíkovi bychom ji neměli závidět. Zaprvé, prodává v nejhorší možný okamžik za posledních deset let a není vůbec jisté, zda ji utrží. Za druhé, interiér je zjevně proveden z kvalitních materiálů a i s ohledem na sice nepříjemně rušnou, ale přesto „prestižní“ adresu, byt rozhodně nemohl být v realitním boomu, kdy jej Dalík podle médií kupoval, levný. A za třetí, Dalík za něj zaplatil reputací – a to je platidlo, jež lze, jak známo, v životě použít jen jednou. Uznejte sami – tomu chlapci je sotva přes třicet, ale jeho pověst se vyrovná borcům, kteří si ji mršili dvakrát tak dlouho, a z toho léta v těch nejodpornějších složkách předlistopadového režimu. Tady skutečně není co závidět.

Pro mě osobně je na celém objevu senzací spíše to, že ten byt je vlastně hezký. Jistě, je poněkud příliš podobný tuctům jiných bytů typu „moderní byt“. A lze vyslovit pochybnost, zda nebylo škoda pojednat prostor v hezkém altbau domě na Hradčanech stylem, kterého jsou plné snad již všechny bývalé pražské proluky. Akceptuji-li však limity a pravidla tohoto žánru, pak jako nadšený diletant v oboru bytová architektura nemohu nepřiznat, že Dalíkův interiér se mi vlastně docela líbí. A že rozhodně neodpovídá představě, kterou jsem si podle jiných indicií vytvořil o vkusu lidí, s nimiž se Dalík stýká, a jejichž domy a byty vyřadí zpravidla redakční elévové již v prvním předkole třídění, jak s povzdechem napsal v úvodníku posledního čísla německého časopisu HÄUSER jeho šéfredaktor Wolfgang Nagel (www.haeuser.de).

A odtud také plyne téma tohoto zamyšlení. Vypadá-li Dalíkův byt takhle, zdráhám se uvěřit tomu, že vila v Monte Argentariu, která v létě přetrhla v půli okurkovou sezónu, patří témuž Marku Dalíkovi. Interiér pravda na špionážních snímcích vidět nebyl, ale fádní oranžové arkády její fasády by ukazovaly spíše na architektonický vkus Stanislava Grosse, jak jej známe z růžovo-zeleného kondominia na Floridě. Či někoho, kdo by se doktoru Grossovi v tomto ohledu vyrovnal.

Soudím tedy, že čeští investigativci se napříště budou muset zaměřit na inzeráty esteticky problematičtějších pražských nemovitostí – třeba mezi nimi na skutečného vlastníka vily „Vyvolených“ opravdu kápnou.