Před Tarantinovými Hanebnými pancharty jsem v kině shlédl předvolební klip "Paroubek na Mars" (http://www.youtube.com/watch?v=m48YlVe2gnU) a i přes chvilkové pobavení na mne opět dopadla tíseň z toho, jak bezvýchodné situaci by letos čeští voliči bývali čelili, pokud by se konaly parlamentní volby. Tuto formu negativní kampaně sice považuji za přijatelnější, než oranžovo-černé demagogie reklamní agentury PSB, to ovšem nic nemění na tom, že se v obou případech jednalo jen o kampaně negativní, a dalo by se říci, že v jistém smyslu hanebné.

Ze sémantiky oranžových plakátů jsem si na tomto blogu již legraci dělal (http://blog.ihned.cz/c3-37966760-YRicht_d-je-prece-spravne-nevolit-losnu-ani-maznaka), musím ovšem říci, že modré plakáty svou nepokrytou bezduchostí ty oranžové dohnaly a předehnaly.

Část z těch, které jsem v posledních týdnech vídal v ulicích Prahy, se omezuje na slovo "Řešení" a siluetu ptáka. Jiné jsou obsažnější: k rozvitému sloganu "Řešení v barvách ODS" připojují i pohlednou mužskou tvář, nad ní pečlivě střiženou kštici a pod ní krk v rozhalence decentní barvy.

Co je oním Řešením z velkým "Ř" jsem se bohužel nedozvěděl.

Na několik okamžiků jsem uvažoval o tom, zda jím opravdu nemá být ona jednosměrná pilotovaná expedice na Mars, nakonec jsem však tuto variantu vyloučil – neumím si totiž ani při všem údivu nad schopnostmi ŘSD představit, jak by se na Mars dala z veřejných prostředků postavit (či alespoň vysoutěžit a rozkopat) dálnice a pochybuji, že v NASA mají tuzemští zakázkoví čarodějové (bez ohledu na jejich kategorii a stranickou afilaci) dostatečný vliv.

Zavrhl jsem i pracovní hypotézu, kterou jsem označil jako "falešní a krásní".  Šlo o teorii, podle níž je oním Řešením být dostatečně krásný na to, aby člověk mohl být vylepen na plakátech a zároveň dostatečně falešný na to, aby to mohly být právě modré plakáty – a tím to měl vyřešeno. Jak totiž říkal Karl Popper, není podstatné, zda lze ověřit pravdivost teorie ve všech možných situacích – k jejímu vyvrácení postačí najít jediný případ, v němž teorie neplatí. A případy, na než nelze aplikovat obě z kritérií "falešný" a "krásný" současně, na modrých plakátech evidentně nalézt lze.

Opustil jsem tedy falešný a krásný povrch modrých plakátů a začal hledat vysvětlení v drobném tisku – v podtitulech.

A tady mne zamrazilo.

Jedním z těchto drobně psaných podtitulů je totiž teze o tom, že "Praha volí rozumem".

Na první pohled nic zaznamenání hodného, že.  Ano, určitá část voličů v této zemi by skutečně ráda volila rozumem, a to bez ohledu na bydliště (předpokládám, že např. v Brně je podtitul plakátu mírně odlišný, na principu to ale nic nemění). Shodou okolností to jsou však zpravidla právě ti voliči, kteří jak oranžové, tak modré plakáty oprávněně považují za urážku svého rozumu. Takže obvyklý logický protimluv, jakých píaristé všech zemí plodí denně tuny.

Ledaže ….

Ledaže by slogan "Praha (resp. kterékoli jiné místo bydliště v ČR) volí rozumem" ve skutečnosti nebyl standardním reklamním blábolem, ale subtilní nabídkou ďábelského politického obchodu. Nabídkou, která oněm "rozumným" říká:

"Když nás necháte z veřejných pokladnic loupit, co uneseme, my Vás do nich necháme platit jen X procent toho, co vyděláte. Plácneme si?"

Je-li tohle oním Řešením, pak modré plakáty rozhodně nejsou urážkou rozumu – mnohem spíše jsou  mefistofelským útokem na poslední zbytky občanských ctností přemýšlivého voliče, existuje-li ještě jedno, nebo druhé.

Volební kampaň, v níž tato neslušná nabídka zazněla, dneškem skončila. Českem otřásá otázka, kdy se vlastně budou parlamentní volby konat, a kdo jej do té doby bude spravovat. Myslím však, že pro další vývoj občanské společnosti v této zemi může být podstatnější odpověď na otázku, zda v příští kampani bude nabídka zopakována, a kolik z oněch "rozumných" na ni přistoupí.

Pokud ovšem američtí reklamní agenti a další autoři skončivší hanebné kampaně nemají náhodou pravdu v tom, jaké procento voličů lze v této zemi mezi ony pomyslné "rozumné" voliče počítat. Mají-li pravdu, pak byla otázka našeho dalšího osudu ve skutečnosti zpečetěna již dávno a vše, co v posledních letech v tuzemské politice s úžasem sledujeme, není nic proti tomu, co nás v ní ještě čeká.

V roce 1985, kdy o Jiřím Paroubkovi mimo pražské RaJ nevěděl ještě nikdo, predikoval tragický hrdina normalizačního popu Dalibor Janda, že v roce 2006 odjedeme na Mars všichni (http://www.youtube.com/watch?v=ijWfTGGzXM8). Pod dojmem právě skončené volební kampaně se tato prognóza, v přeneseném slova smyslu, jeví vlastně velmi jasnozřivou.

Kolik že se vybralo v té sbírce na pozemek na Marsu?