Nebýt kolegy advokáta Radka Pokorného, nikdy by mne nenapadlo psát na deníkovém blogu o právu korporačního financování, a už vůbec ne o tak technické otázce, jakou je právo syndikovaného úvěrování. Někdy však člověk potřebuje podnět (čím jednodušší, tím lépe), aby složitou právní otázku pojal nikoli na 100 stranách právního traktátu či učebnice (což mimo jiné v českém jazyce doposud nikdo neudělal a jak je vidět, bolestně to chybí), ale na sto řádcích odlehčeného sloupku.

V textu nazvaném "Úvěrové vztahy by měly být co nejjednodušší" informoval Radek Pokorný na tomto blogu a v HN z 10.8.2009 o tom, že při syndikovaném financování vznikají právní problémy, včetně problémů při vymáhání pohledávek, a uzavřel, řečeno parafrází, že podnikatelé by udělali nejlépe, kdyby se dluhem nefinancovali vůbec, a pokud si nemohou pomoci, pak co nejjednodušeji – tedy bez plurality na straně věřitelů.

"Sancta simplicitas!", chce se zvolat. Jako by neexistovalo padesát let moderní teorie kapitálové struktury korporace. Jako by finanční ředitelé podniků a jejich poradci všude na světě denně nezvažovali, jaká kapitálová struktura, resp. jaký podíl dluhu v ní, je pro jejich podnik (a jeho společníky) nejvhodnější. Jako by dluh sám o sobě byl jakýmsi zlem per definitionem a nikoli (po nerozděleném zisku) celosvětově nejpoužívanějším zdrojem korporačního financování.

Ano, obchodní situace, při nichž na jedné straně vystupuje více osob (v syndikovaném úvěru více věřitelů) jsou z povahy věci komplikovanější, než situace "jeden na jednoho". Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli koordinačním problémům, jež způsobují, a o jejichž právní vyřešení se strany obchodu musejí pokoušet. Je ovšem přinejmenším nepravděpodobné, že by racionálně jednající podnikatelé do takových vztahů dobrovolně vstupovali, pokud by existovala jednodušší, a tedy levnější, alternativa. Jinými slovy, pokud by finanční ředitel společnosti byl schopen na kapitálovém trhu získat potřebné množství externích dluhových zdrojů od jednoho věřitele levněji, než od více věřitelů, bezpochyby by tak, ceteris paribus, učinil. A, viděno z druhé strany, pokud by věřitel byl ochoten financovat dlužníkův projekt sám, bez participace jiných věřitelů, jistě by si ušetřil náklady spojené s věřitelskou pluralitou.

Obojí se také ve skutečnosti dennodenně děje – jak na trhu spotřebitelského financování, tak na trhu financování malých a středních podniků, kde jde bez výjimky o úvěrové vztahy "jeden na jednoho". Na rozdíl od jiných životních situací, zde ovšem na velikosti záleží.

Od určité velikosti podniku začne totiž být potřeba externího dluhového financování pro jednoho věřitele příliš vysoká – ať již z hlediska obchodního řízení rizika, nebo (v případě regulovaných finančních institucí) z hlediska regulačních limitů, jimiž je jeho úvěrová expozice vůči jednomu dlužníku omezena. A naopak, dlužníci od určité velikosti mohou prostřednictvím věřitelské plurality "oslazené" dodatečným bonusem likvidity (řeč je přirozeně o dluhopisovém financování) získat úvěrové zdroje podstatně levněji, než v situaci, kdy vyjednávají proti "monopolu" jednoho či několika málo velkých věřitelů.

Cenou za tuto diversifikaci jsou pochopitelně transakční náklady, spojené s existencí věřitelské plurality – ať již při sjednávání a po dobu existence úvěru, nebo při jeho vymáhání v insolvenci či mimo ní. Radek Pokorný neříká v podstatě nic jiného, než že velcí podnikatelé (ale do důsledku dovedeno též státy, u nichž mohou být právní problémy spojené s vymáháním jejich závazků enormní) mají na použití externího dluhu prostě zapomenout. Na adresu jejich věřitelů říká totéž, jen poněkud škodolibě dodává "anebo se pak nedivte, když s jeho vymáháním budou spojeny náklady".

To je ovšem velmi pozoruhodná logika. Předpokládá totiž koneckonců, že míra defaultů (tzn. porušení úvěrové smlouvy dlužníkem) u bilaterálních úvěrů malým a středním dlužníkům, upravená o transakční náklady věřitelů na jejich vymáhání, je nižší, než podobný ukazatel u syndikovaných úvěrů velkým dlužníkům, či u jejich dluhopisových emisí. Myslím, že skutečnost je přesně opačná – jen default jednoho velkého dlužníka je zkrátka mnohem divácky vděčnější, než deset tisíc defaultů dlužníků malých.

Každá recese funguje jako "stresový test" – nejen pro obchodníky v úvěrových odděleních bank, ale také pro finanční právníky, jejichž dokumentace je podrobena "zkoušce ohněm". V protikladu k názoru kolegy Pokorného mám zatím dojem, že dokumentační standardy, na nichž dnes místní syndikované financování stojí a které jsou výsledkem dosti pracně hledaného (a přirozeně zahraniční praxí ovlivněného) tržního konsensu posledních cca deseti let, obstávají zatím v nynější recesi se ctí, nedopustí-li se sami věřitelé některého z kritických procesních pochybení. Potíže, s nimiž se v tomto ohledu tuzemské úvěrové a insolvenční právo potýká, rozhodně nejsou větší, než potíže dalších evropských trhů, které nemají k dispozici komfortní právní institut trustu, umožňující londýnskému úvěrovému trhu dokumentovat otázky věřitelské plurality elegantněji a pro všechny věřitele bezpečněji.

Jsem posledním, kdo by tvrdil, že současné české obchodní právo vytváří ideální institucionální rámec pro financování tuzemských společností. Na druhou stranu ale ze svého srovnávacího výzkumu také vím, že české právo úvěrových vztahů není dnes významně horší, než to, jaké svým dlužníkům a věřitelům nabízí celá řada jiných kontinentálních právních řádů. Jednoduché rozhodně není, ale nikoli proto, že by bylo mimořádně technicky špatné, ale zkrátka proto, že některé obchodní situace, které má upravovat, a lidská motivace při nich vznikající, jsou z povahy věci mimořádně složité.

Co říci závěrem?

Navrhuje-li kolega Pokorný ve svém textu české právo úvěrových vztahů zlepšit, pak říkám slovy Matěje Rupperta – „ano, jednoznačně ano“. Podle návrhu nového občanského zákoníku, který leží v Poslanecké sněmovně (viz sněmovní tisk č. 835 -  http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&t=835), by skutečně mnohé šlo snadněji, včetně dokumentace věřitelské plurality. A právě sbírané zkušenosti právní praxe z oné zkoušky ohněm recese přinesou i bez legislativního zásahu nepochybně další podstatné zkvalitnění používané právní dokumentace.

Navrhuje-li naproti tomu kolega Pokorný velkým podnikům, aby se nefinancovaly z cizích zdrojů, pak říkám slovy Heinricha Heineho – „kdo káže vodu, měl bych také vodu pít“. Co tím chci říci? Není to tak dávno, co Radek Pokorný ve svém sloupku počastoval kritikou ekonoma Lubomíra Lízala za to, že se ve svém komentáři vydal na pole, na kterém je evidentně laikem (HN 4.8.2009, Lubomír Lízal právníkem - viz http://hn.ihned.cz/c1-37971400-radek-pokorny-lubomir-lizal-pravnikem). I právo samotné je ovšem mimořádně rozsáhlým oborem. Kolegovi Pokornému by neškodilo, kdyby před literárními výlety do právních oblastí, v nichž "není právě doma", užil nejprve kapku vlastní medicíny.

A konečně, navrhuje-li Radek Pokorný ve skutečnosti všechny ty nepříjemně složité problémy s věřitelskou pluralitou vyřešit např. nahrazením systému konkurujících si komerčních bank jednou institucí, obstarávající úvěrovou emisi pro celou ekonomiku (viz např. agendu Státní banky československé, http://www.cnb.cz/cs/verejnost/archiv_cnb/fondy/st_banka_cs.html), uznávám, že jsem ve své replice vedle, jak ta jedle. K dobru mi budiž přičteno snad jen to, že na takovou míru „zjednodušení úvěrových vztahů“ nelze z titulku ani obsahu jeho článku usuzovat jinak, než v žertu.